Mezi parkety prosakovalo rozlité mléko. Hrnek spadl bez zjevné příčiny a pomalu z něj vytekla všechna tekutina. V zrcadle na zdi se odrážel obraz podivně neznámého muže. Držel krabičku papírových kapesníků a chléb s marmeládou. Bez pohybu působil zmateně. Jen tep viditelný na čele ho odlišil od příliš reálného, zarámovaného obrazu. Pomalu položil, co měl v rukách a odešel. Tak jak to dělal vždy, kdykoli vypadl z děsivě tiché smyčky každodenních potřeb.

Položil na kamennou desku jednoduchou kytici lilií. Nemohl si vzpomenout, jestli je u správného hrobu. Připadalo mu, že by měl být náhrobek popsaný zlatým písmem, tak jak tomu je u všech ostatních. Ne, u všech tomu tak není. O několik řad vepředu viděl široký černý náhrobek se stříbrným písmem.

‚Odešel jsi v lepší svět... Bůh nad tebou drží ochrannou ruku… Zde leží rodina… V prach a popel se tvé tělo...‘

„Znal jste ji?“ ozvalo se vedle něj.

„Prosím?“

„Ptala jsem se, jestli jste ji znal?“

„Přinesl jsem květiny na hrob,“ odpověděl.

„Jsou moc krásné.“ Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že se usmívá. Muž sledoval prázdný náhrobek. Slyšel, jak žena odchází, patrně rozčarována tím, že jí nevěnoval ani zdvořilostně dlouhý oční kontakt.

„Měl byste si umýt ruce, máte je od pylu z lilií,“ byla její poslední slova.

Muž se podíval a zjistil, že mu dlaně skutečně pokryla vrstva žluto-oranžového prachu. Když se ji pokusil rozetřít, jen více zoranžověla. Stál tam ještě chvíli. Cítil jehličnaté stromy lemující bloky hrobů a rozprašných luk. Než se vrátil do děsivě tiché smyčky denních rutin, pronesl pár slov. Jestli to bylo v myšlenkách, nahlas nebo tiše, to nevěděl.

„Hrob by měl mít zlatá písmena.“

results matching ""

    No results matching ""