„Ahoj!“

Tentokrát jí zamával nazpátek a pokusil se o úsměv. Několikrát se mu to podařilo ráno, když zíral do zrcadla. U hrobu byl jen chvíli. Vyměnil květiny a ani ho nenapadlo, že hrob stále nemá zlatá písmena. To odpoledne šli ze hřbitova a došli až k posekanému poli pšenice.

„Pojďme se na chvíli posadit. Třeba tam,“ ukázala na kvádry posekané pšenice. Když se posadili, zeptala se: „Co vlastně děláte? Jak se živíte?“

„Mám tady všechno, co potřebuji,“ odvětil klidně. “Trochu mléka a chléb a květiny na hrob.“

„Vždycky odpovídáte na jiné otázky, než které dostáváte?“ řekla vyzývavým tónem.

„Ani nevím, jak se jmenujete,“ řekl s vážnou tváří. Ona ho plácla dlaní po ruce a rozesmála se.

Ten večer seděli na poli. Seděli a víc nemluvili, jen beze slov zdravili hvězdy a sami sebe.

Pět dní ji neviděl. Chodil na hřbitov každý den a každý den se smutný vracel domů. Věděl, že se za pár dní už nevrátí. Na hřbitov pak bude chodit ten muž ze zrcadla. Úředník každodenních potřeb. Šestý den ji ale potkal znovu.

„Chyběla jsem vám?“ ptala se, když mu otírala ruce od pylu.

„Byl jsem tu každý den.“

„No tak, netvařte se tak smutně,“ usmála se. „Teď jsem tady.“

To odpoledne šli ze hřbitova a došli až k posekanému poli pšenice. Seděli na zlatavých kvádrech pšenice, jedli meruňky a povídali si. Ona o své rodině, on o polích, květinách a o péči o hrob. Pár hodin před západem slunce začalo pršet. Nejdřív jemně. Kapky deště nebylo vidět, jen stále se zrychlující zvuky padajících kapek daly tušit příchozímu dešti. Už odcházel, ale ona si lehla na zlatavý kvádr a nechala na sebe bubnovat vlažné kapky.

Ten večer seděli na poli. Seděli a víc nemluvili, jen se beze slov milovali.

results matching ""

    No results matching ""