Zíral do zrcadla a zkoumal zvláštní jizvu, která se mu objevila na tváři. Byl to úsměv. Viděl to už po několikátý den, ale jizva ne a ne zmizet. Rozhodl se nechodit na hřbitov, ale měl nastříhané lilie, které toužil dát na hrob. Zůstal doma a na hřbitov poslal toho muže, co ho potkává v zrcadle. Když se vrátil, vyptával se ho, jestli ji nepotkal.

„Řekl jsem jí, že už ji nechci vidět,“ odpověděl stroze a dál už nemluvil. Obraz v zrcadle byl nehybný a jizva zmizela. Bylo to zvláštní, ale cítil se ještě hůř než předtím. S tím mužem za zrcadlem se už nebavil. Druhý den šel znovu na hřbitov sám s kyticí lilií.

Když se potkali, omluvil se. Ona mu prominula a po cestě z hřbitova si povídali.

Ten večer leželi u řeky. Leželi a víc nemluvili, jen se beze slov milovali, oblečení a nehybní.

„Nebyl jste důstojníkem v armádě? Myslím, že jste byl, vypadáte na to. Druhá světová válka skončila před mnoha lety, ale vy jste musel být ve službě, mladý a krásný, viďte?“

Šokovaně na ni hleděl. Srdce mu začalo bušit v hrudi a od toho zatraceného prachu z lilií si zašpinil košili.

„Nebyl jsem v armádě, nikdy jsem nebyl v armádě.“

Dýchal zrychleně.

Bezstarostně přikývla a zeptala se ho na oblíbený zákusek ke kávě. Muž se na ni nesoustředil, hlava se mu točila a dech ne a ne zpomalit.

Ten večer zíral do zrcadla a čekal na toho druhého. Potřeboval s ním mluvit.