Dín zavřela oči. Poprvé po čtyřiceti osmi letech ležela na posteli bez plastových trubic zaražených hluboko v tělních otvorech, které by odváděly její tělní tekutiny, odpadní látky a odumřelé buňky. Do těla by jí na oplátku vpouštěly dávky tekuté, kondenzované výživy a do plic kyslík smíchaný s pravidelnou dávkou mykoatropinu. Dín strávila v TVersu plných čtyřicet osm let a dvě stě dva dny. Utonula v období puberty, zameškala stárnutí svého těla a probudila se jako šedesátiletá babička s duší stoprocentního konzumenta seriálových světů. V posledních letech svého pobytu v TVersu se však její mysl začala zaobírat starou a téměř zapomenutou myšlenkou, zda nechtěla ještě něco udělat.

Původní neuronový impuls, který se šířil mezi dendrity a axony, se ztratil někde v bludišti centrální nervové soustavy. Přiběhl přesně na místo, kam měl doručit informační balík, ale v obvykle přecpaném centru nikdo nebyl a na monitorech problikávaly záběry z TVersa. A tak se impuls posadil a obklopen obrazovkami pomalu tonul, až se změnil v tenký šedý povlak na sedátku křesla. Informační balík tam pořád ležel a trvalo čtyřicet osm let a dvě stě dva dny, než ho někdo našel: „NEZAPOMENOUT se odpojit z TVesra a nakrmit rybičky!“

Dín se v návalu pláče rozhodla, že se z TVersa okamžitě odpojí, ale zjistila, že to nemůže udělat jen tak. Musela znovu rozpohybovat své tělo v realitě. Když se konečně svojí slabou zvrásněnou rukou dotkla svého obličeje, stálo kolem ní několik doktorů, bankéř, pojišťovák, fotografové, novináři a desítky dalších neznámých lidí, namačkaných v malé kóji firmy TVize Budoucnosti s.r.o. Zapomněli ji odpojit. Dín sevřela kabel, který ji trčel z čela jako ďáblův roh a škubla. Oči přihlížejících se začaly zvětšovat šokem a podobaly se malým létajícím čočkám z TVersa mnohem víc, než čemukoli jinému. Dín zemřela obklopena cizími lidmi v přímém přenosu zpráv. Ve stejné chvíli se Šari‘a probudila v kupce smetí, v uličce se zeleným kontejnerem, obklopená cihlovými stěnami.

Nahá a dokonalá.