Někteří říkali, že Zunte je stvořením vypiplaným k dokonalosti. Ideálním robotickým mechanismem a kyborgem. Jenže to na ní bylo to nejdivnější. Byla čistý člověk. Respektive neměla v sobě žádné uměliny. Ani jeden čip, ani jedno elektrické vlákno.

Její tělo prostě fungovalo tak, jak fungovalo. Celá ta narkotická aférka byla jen vedlejší produkt. Uměla něco, co neuměl nikdo jiný. Tkát zážitky. Nebylo to prvoplánové. Nedokázala úplně s jistotou předem určit konkrétní podobu zážitku. Na každého měla látka jiný účinek.

Každý zážitek byl chemicko -biologickou stopou. Dlouhou skladbou. Tak dlouhou, jak jen dokázala tkát, než jí došly síly.

Spaniel seděl v zadní části taxíku vedle Tarzova a Zunte odpočívala vedle taxikáře vepředu. Měla na sobě jen Spanielův kabát a mezi klopami jí prosvítala obnažená pokožka. Ruce měla schované v klíně, aby nebylo vidět, jak má spoutané zápěstí. Jinak by ji Spaniel musel prostřelit skrz sedačku spolujezdce. Tarzov si cosi huhlal pod neviditelnými vousy a kontroloval stav kontraktu. Zíral zblízka do titěrné obrazovky, který byla zabudovaná do sedadla spolujezdce.

„Kurva práce! Jak se to tady ruší. Ty vole… to nejde. To penále! Tohle nebudeme rušit.“

„Kam teď jdeme?“ ptal se Spaniel.

„Do hotelu,“ odseknul Tarzov a dál ťukal do pomalé obrazovky před sebou. Spaniel se naklonil dopředu a chystal se Zunte oslovit. Ta se po něm poohlédla a usmála se. Spaniel sklapl zuby a zapadl zpátky do sedadla. To, jak tam seděla a zakláněla se, mu dělalo závratě. Určitě to byly zbytky té drogy, napadlo ho.

„Kdy už tam budeme?“ zahýkal na taxikáře.

„Za dvanáct kámo, za dvanáct.“

Zapadli do pokoje číslo 8. ve třicátém druhém patře. Zunte postávala u okna a sledovala mnohaúrovňový vzdušný provoz. Většinou za oknem prolétávaly taxíky. Bylo pozdě v noci a poptávka po rozvozech byla nejvyšší. Spaniel byl zavřený v koupelně a Tarzov seděl v tureckém sedu u blikající obrazovky ve stěně a sledoval, jak se postarší dvojice manželů snaží prodat všemožné virtuální předměty a služby ve virtoshopu.

„Jsi kyberneticky upravená?“ ptal se Tarzov.

„Ne. Myslím, že ne.“

„Spanieli, kontrakt zrušit nejde. Budeme ji muset vyřešit,“ zahulákal směrem ke koupelně.

Zunte seděla klidně v křesle s širokými opěrkami a Spanielův černý kabát splýval s potahem křesla. Byla rozhalená, ale nezdálo se, že by ji cokoli trápilo. Tarzov se naklonil a zakryl ji. Musel přemýšlet. Uvolněně se zmínila, že je v kabátě moc horko.

„Takže ty ‚vyrábíš‘ ty drogy?“

„Asi se to tak dá nazvat,“ souhlasila. „Necítím se nejlépe.“

„Tobě je jedno, co se teď stane?“

Přejela si rukama po tváři a párkrát zamrkala. Vypadala zasněná. Jako by byl Spaniel a Tarzov dalším z příběhů, které tkala.

„Takže ty jsi drogový dealer,“ konstatoval.

„Možná? Já nevím Tarzi.“ Familiární oslovení Tarzova vyvedlo na moment z míry. O důvod víc proč být naštvaný na Spaniela. Pravidlo č. 1: Během kontraktu žádná jména nebo označení. Nebyl si jistý, jestli to někdy Spaniel vůbec dodržel.

„Je na tebe vypsaná velká odměna.“

„Velká? A proč?“ Ptala se Zunte pomalu. Neměla o to velký zájem. Myslí jí létala vlákna nových zážitků a ještě neopustila smyčku snění. Bylo to pro ni tak automatické. Pobývat mezi světy. Mezi realitou a frontálními částmi temporální oblasti v mozku. Její tělo sepínalo různé části těla jako dobře namazaný stroj. Cíleně naprogramovaný, aby jedinečně tikal a přinášel něco nového. Nebyla si jistá, jestli ji to, co říká Tarzov, nějak ovlivňuje. Bylo jí horko a začínala se potit. Rozhalila se a zhluboka dýchala. Krůpěje potu si jí pomaličku vytvářely po celém povrchu těla.

„Odměna je velká proto, že tvá droga zruinovala obchody několika zajetým výrobcům. Nemůžeš jen tak vařit drogy, aniž bys přilákala pozornost konkurence.“ Tarzov obezřetně sledoval, jak se odhaluje a vyschlo mu v puse. „Tohle je… tady se nedá pracovat.“ Nemohl dělat nic a tak na ni zíral. Hlava se mu rozpadla jako měkká houba. V momentě, kdy si uvědomil, že nosem vdechuje vypařující se kapky potu jejího těla, zadržel dech. Část Zunteho drogy mu už ale kolovala krevním oběhem.

Viděl okraje všeho. Ostré a zářící. Viděl každičký detail závěsu, pohovky, kuchyně a dveří. Podlaha nebyla jen jednolitým usem nábytku. Cítil se na vrcholu svých sil a totálně při smyslech. Přestal zadržovat dech a vpustil si do plic plný nádech. Zunte se svíjela v křesle, zrudly jí tváře a se zavřenýma očima zpracovávala látku zážitku do tělesně vnímatelné podoby. Pracovala s látkou významů v té nejčistší kvalitě. Tarzov přešel k oknu a v jediném okamžiku si prohlédl celé město. Byl nadopovaný a líbilo se mu to. Když Zunte usnula a přestala do vzduchu emitovat aktivní látku drogy, jeho pocit zase přešel. Ani se jí nedotkl.

„Slušný. Slušný.“ Protáhl si zápěstí a zkoumal svaly na předloktí. Spala jen pár chvil. Když se probudila, zeptala se: „Můžeme si objednat nějaké jídlo? Než to všechno skončí?“ Tarzov přikývl a na obrazovce objednal základní jídelní sadu pro dva. Při pohledu na zavřené dveře koupelny přiobjednal třetí sadu, ale po chvíli to stornoval.

„Znám tohle město ještě z doby, kdy zde nestálo skoro žádné z těch korporátních sídel. Žádný mrakodrap, žádné vzdušné transferové proudy, žádní kolektoři,“ řekla otočená k prosklené stěně hotelu.

Tarzov nadzvedl obočí a pochybovačně ji prozkoumal pohledem. „S kabátem vypadáš na dvacet tři, bez kabátu… ještě míň.“

Sklopila oči k zemi. Nebyla si na moment jistá.

„Myslím, že jsem tam byla hodně dlouho.“ Čelo se jí krabatilo pod tlakem vzpomínek. „Musela jsem prospat mnoho celých měsíců.“ Zunte se rozhlížela po hotelovém pokoji novým měřítkem. Začala si uvědomovat drobné detaily na barvě nábytku, tvaru vypínačů a cizost některých materiálů, které ji obklopovaly. Kabát, který měla na sobě, měl ten nejroztodivnější střih, který kdy viděla. Tarzov měl na několika místech pečlivě zastřižené vlasy až k pokožce a vypadalo to, jako by mu tam nic nerostlo. To taky nikdy neviděla. Pouta na rukách byla z jí neznámého materiálu a ani nebyla vidět dírka na klíč. Světla v pokoji byla plošná a svítila netypickým zářivým světlem, které jí připomínalo místnost s polštáři, ve které se nekonečně milovala s konstrukty a snila tisíce životů.

Břichem se jí rozlila prázdnota a Zunte skočila po hlavě do studené nádrže uvědomění.

„Čím se otevírají tyhle pouta?“

Tarzov se zazubil: „Ničím, co bys ty měla po ruce Krasotinko.“ Vycítil z ní, že něco není v pořádku. Na chvíli zatoužil, aby začala znovu produkovat onu extrémně stimulující látku, ale přemohl tu obrovskou chuť. Zunteho droga měla teda solidní nálož hned ze startu. Zunte se zabalila do kabátu. Nevypadala dobře. Zbledla a oči jí těkaly po pokoji, jako by zapomněla, že se v hotelu schovali už před několika hodinami.

„Jedeme jinam,“ rozhodl Tarzov. „To jídlo jim trvá moc dlouho.“

„Já vím, kam půjdeme,“ ozvalo se z koupelny a otevřely se dveře. Pára se vyvalila ven a odkryla rudého Spaniela. „Už sem dobrej,“ řekl směrem k Tarozovovi a popadl Zunte pod ramenem. „Mám po detoxu a sem hladovej.“

Za dvě minuty byli v taxíku a letěli do baru. Jednotku polomechanických žoldáků, kteří vpadli do pokoje se slovy „POKOJOVÁ SLUŽBA!!!“, se minuli.