„Miluju to tady,“ pronesl lakonicky Spaniel a vyfoukl obláček kouře. Zunte sledovala, jak se rozptyluje ve vzduchu a přidává se k mlze nad nimi. Kabaret C‘oire byl něco, co by Tarzov přirovnal k dokonalému vnitřnímu protikladu. Kabaret měl zaoblený tvar dvou na sebe navazujících ledvin. Taková trochu roztažená podkova. Bar začínal i končil hned u vstupu. Za rohem bylo tucet stolů a ještě dál dvojnásobek soukromých lóží. Všechny s fialovým a rudým závěsem, vypolstrovaným gaučem a naleštěným černým stolem s popelníkem a tlustou bílou pohřební svící. Hned na rohu bylo tak akorát široké pódium, aby se na něj věšel jazzový ansámbl. Klasická sestava kytary a kontrabasu spolu s bubeníkem a jakýmsi trubačem. Tarzov nebyl zrovna fanoušek archaické hudby a Spaniel taky ne. Proč vybral tenhle lokál, který sice vypadl noblesnímu gentlemanovi z fraku, ale smrděl po několikanásobném opakovaném zvracení, mu unikalo.

Tarzov se urputně mračil na sklenici s vodou, kterou mu přinesli zadarmo a přemýšlel kolik chemických látek má průzračně světle zelenou barvu. Taky mu v tom cosi plavalo. Nahorů a dolů, v pravidelném víru. Seděli v jedné ze soukromých lóží, Spaniel s nohama na stole obdivoval nízké podpatky své mužské polobotky a vypadal, že si užívá umělecký zážitek.

„Co tady kurva děláme?“ Nevydržel Tarzov.

Spaniel se uchechtl a naklonil se k Zunte, která vypadala čím dál tím víc vyděšeně. Místo sebevědomé a ukrutně nádherné ženy s nimi seděla nádherná, ale ztracená dívka. Ubralo jí to další roky. „Tady Tarzík je nervózní. Von totiž fšechno zařizuje, a když to jednou fšechno vomáknu já, tak je nesvůj. Úplně na nožích.“ Tarzov mimoděk zkontroloval dlouhou čepel připevněnou pod pravým rukávem saka na lokti.

„Víš Tarzi, zatímco jsi objednával jídlo a tlachal o ničem, prozkoumal jsem ten kontrakt a připojil se do datapouště.“

„No skvěle! Zase datapoušť. Jedno si ale zapamatuj kámo, na odvykačku tě znovu nedovezu. Budeš nahranej. Doslova nahranej a splaskne ti tělo,“ lamentoval Tarzov. Spaniel si zapálil další cigaretu a poslouchal jen na půl ucha. Někdo přišel do baru. Spaniel byl připravený vyskočit a začít střílet, ale pak zpozoroval, že to přišla jen další kapela. Střídání za noční směnu.

Zunte sledovala, jak se oba zabijáci dohadují o tom, kdo je lepší a usoudila, že jsou manželé. Když jim to řekla, oba ztichli a tvářili se, že poslouchají tradiční jazzovou improvizaci střihnutou technopunkem, která se linula z malého pódia oddělující bar a lóže. V hlavě se jí to motalo a byla zmatená. Jak to, že znala všechny skladby, co se linuly z reproduktorů a připadaly ji nové? Měla pocit, že se probouzí do špatného snu. Když šla s Tarzovem na záchod – pořád ji nerozpoutal ruce, a ani na chvíli ji nepustil z dohledu – viděla se v zrcadle a nepoznávala se. Vypadala, jakoby jí někdo vytesal z bílého kamene. Mistrovské dílo. Cítila se neskutečně unavená. Paměť jí nefungovala. Byly chvíle, kdy prakticky nevěděla, kým je. Tarzov na záchodě zkontroloval všechny stěny a dveře. Nevypadalo to, že by jim mohla pláchnout.

„Měli jsme ji oddělat už v hotelu, nic proti slečno Ymito,“ komentoval Tarzov.

„Víš Tarzi, něco mně nedalo spát,“ pokračoval ve vysvětlování Spaniel.

„Jo. Kafe.“

Spaniel po něm hodil zbytkem cigarety, ale docílil jen toho, že v závěsu vypálil malou dírku.

„Jak by mohla Zunte prodávat tisíce kilogramů drogy, když pořád spí?“

Tarzov se na ni obrátil a nadzvedl si brýle špičkou pistole. Zunte na ně pokrčila rameny: „Já… já nevím. Nemůžu si vzpomenout. Promiňte mi to.“

„Vidíš. Je za tím někdo jinej.“

„No a?“

Spaniel se zazubil: „Ten kdo zaplatil, chce zastavit dodávku drogy. Zničit konkurenci.“

„No a co? Najíme se a splníme job.“

„Tak proč mu raději neprodat to, jak se ty drogy vyrábějí, přece víš ne? Aby mohl přebrat segment trhu.“

„Jak já nesnáším ty tvoje výrazy, když seš nacucanej datapouští.“ Zakroutil nesouhlasně hlavou. „Nevíme, kdo kontrakt zadal. Tak už si konečně objednejme a vypadněme. Mám hlad. A vůbec, základní pravidla jsou jasný, žádný porušování kontraktu. Jakmile jeden přijmeš, tak žádný cuky. To je přeci základ Spanieli.“

„Hele, zabít ji můžeme vždycky. Nic proti slečno Ymito,“ napodobil Tarzovův hlubší hlas a úzkoprsost. „Tarzi, měl by sis objednat, po deváté tady nevaří,“ pronesl vážně Spaniel.

„Kurva, to říkáš až teď?“ Mrknul na hodinky a vystřelil z lóže k baru.

„Zabal se pořádně do kabátu, ať ti není vidět… ať ti nejsou vidět… prostě se zabal. Ok?“ Řekl Spaniel a měl při tom neobvykle milý tón. Přikývla a přitáhla klopy k sobě. „Teď sem někdo přijde a ty se musíš schovat.“ Sundal si černé brýle a podal jí je. Když si je dala na oči, neviděla prakticky nic.

„Spanieli,“ řekla tiše.

*CVAK

Zapálil dvě cigarety a jednu jí podal.

„Přestávám si být jistá, kdo jsem. Nepamatuji si skoro nic.“

Spaniel se zasmál. „Musela jsi být zdrogovaná dost dlouho. Nevybavuješ si nějakou cestu transportérem? Tvoje droga se objevila nedávno, ale podle všeho co jsem zjistil, má ten někdo základnu až v Japolisu. Třeba tě převezli. Musí být docela fuška to pašovat až z Japolisu.“

Zamyšleně se schovávala za černými brýlemi a měla pocit, že jí praskne hlava. Chtěla si co nejdřív lehnout. Její tělo si žádalo dalšího konstrukta. Cítila, jak se její pokožka pokrývá tenkou vrstvou chemické látky, kterou produkovalo její tělo v době sexuální abstinence. Přitiskla si kabát co nejvíc ke krku. Samotné se jí z toho točila hlava a začínala se ztrácet v představách, jak se sápe na Spaniela. Omamná vůně s molekuly stimulujícími hormonální ústrojí jakéhokoli muže či ženy jí vzlínala z celého těla.

Zhluboka se nadechla a vstala: „Schovám se na záchodě.“

Spaniel sledoval, jak odchází. Kabát doplňoval její ladnou chůzi.

„Nečum na ni furt,“ pokáral ho Tarzov, který se vrátil s talířem grilované zeleniny, tomatové omáčky a miskou smaženého hmyzu. „Je součástí kontraktu. Není to steak.“

„Závidíš, Tarzi. Závidíš.“

Tarzov to nepopíral, ani na to raději neodpovídal. Pozoroval plešatícího opilce ve zmačkaném saku, který nad čímsi lamentoval u baru a házel do sebe jeden panák za druhým. V baru bylo jen pár lidí. Namáčel kousky zeleniny v omáčce a obaloval kusy v křupavých, na proteiny bohatých tělíčcích.

„Připrav si svůj úsměv Tarzi, myslím, že přichází náš nový zákazník.“

Tarzov zavrčel: „Úsměv a revolver.“

Do baru vešli tři buldočí bodyguardi. Jak vystřižení ze superhrdinského komixu. Krky tlusté jak Spanielovo stehno, uši plné karfiolů, vyžehlená saka a v klopě bílé umělé květiny. Jako by šli z pohřbu. Byli menšího vzrůstu, ale o to nebezpečnější měli výraz. Takoví nasupení buddhové. Tarzov spolkl poslední sousto a ruce dal na stůl.

Za těmi třemi horami vybzučel seschlý stařík na podpůrném křesle. Zmenšená verze kolečkového křesla sestávala ze sedátka podobného barové židličce a opěrátka, které emitovalo silné magnetické pole. Stařík levitoval ve vzpřímené poloze a vypadalo to, jako by normálně chodil. Jen při tom nedělal žádné kroky a doslova plul po podlaze. Na zádech, hýždích, stehenních kostech a na lopatkách měl do kosterního systému implantované magnetické programovatelné pláty, které v kombinaci s jezdícím křeslem vytvářely měkkou oporu pro jeho staré tělo z elektromagnetického pole.

Japonci mířili přímo k nim. Tarzov viděl, jak se barman obezřetně rozhodl na nic se neptat a nechat je být. Jen kývl jejich směrem a tvářil se, že leští povrch barové desky a odebírá prázdné sklenice od plešatícího opilce.

Jeden bodyguard si sednul vedle Spaniela, druhý vedle Tarzova a poslední zůstal u staříka. Ten se přesunul těsně k lóži, na opěrce křesla cosi naťukal a sada magnetických polí jeho podpůrného systému se přeskupila. Nakonec to vypadalo, jako by seděl v křesle hned naproti nim. Na moment se mu končetiny hýbaly ve vzduchu a skládal se jako panenka, ale výsledek stál za to.

„Šikovná věc,“ prohodil nenuceně Spaniel směrem ke staříkovi a vysloužil si sérii nebezpečných pohledů ostatních u stolu. Včetně Tarzova.

Stařík se napřímil a složil ruce do klína. Jeho pohled prozrazoval, že jedná s tím největším společenským póvlem, a že je mu to proti srsti.

„Moji podřízení zachytili v datapoušti vaši nabídku.“

Spaniel se nadechl, aby mu s úsměvem odpověděl, ale bodyguard ho bodnul hlavní pistole do žeber: „Drž hubu,“ zavrčel na něj.

„Prý prodáváte něco, co je moje.“

Tarzov vzdechl a sledoval Spaniela, jak mu dochází, že místo lukrativního kupce přilákal jenom toho, který stál za prodejem nové drogy. Tohle musel být Zunte Ymito. Jejich cíl. Spaniel byl idiot nebo nadprůměrně geniální, napadlo Tarzova.

„Jsme zde proto, aby moji podřízení zjistili, kde je.“

„Kde je kdo?“ stihl se zeptat Spaniel a dostal ránu pěstí do krku. Vycenil na bodyguarda zuby a schylovalo se k potyčce. Tarzov zahlédl, jak do baru vešla pohledná blondýnka a zamířila rovnou k baru.

„Není tady,“ dodal Tarzov. „Měl by ses nám představit staříku. Nejednám s cizinci.“

Bodyguardi vytřeštili oči, ale stařík se usmál: „Vy víte, kdo jsem. Jsem znám pod jménem Zunte Ymito.“

Spaniel krčil nos a nechápal. K němu to vždy přijíždělo pomalu, napadlo Tarzova.

„Jaká je vaše nabídka páprdo?“ ptal se Tarzov a cítil, jak se bodyguardům vaří krev v žilách. Když mají umřít pod palbou, tak s plnou parádou. Vzal si malý kus zeleniny a namočil ji do tomatové omáčky.

„Jste troufalí,“ řekl tiše Zunte a úsměv mu zmizel pod bod mrazu. „Musím přiznat, že je to osvěžující, ale jste jen malé děti, které neví, s kým mají tu čest. Nemám tušení, jak se vám podařilo mi ji ukrást. Moje nabídka je prostá. Dva a půl miliónu kreditů. Je jedno, jestli je živá nebo mrtvá, tak se nesnažte smlouvat. Vyberte si. Peníze nebo pověšení za prostřelené kotníky nad to nejtoxičtější odpadkové moře ve spodních vrstvách.“

Spaniel vypadal, jakoby spolkl vlastní jazyk. Rudnul a dusil se. Tolik peněz omráčilo i Tarzova. Porušit kontrakt by jim zničilo reputaci v celém Uploadu, ale s takovým obnosem mohli začít kdekoli jinde. Třeba v Japolisu. A klidně jako barmani. Tarzov si všiml, že blondýnka už z baru odchází.

„Ha! To ti tak žeru,“ ozval se hlasitě Spaniel. „Až ji dostanete, tak nás bude neustále obletovat ta vaše pidi ochranka. Ani hovno dědo.“

Bodyguardi tahali zbraně z vyboulených kapes svých obleků a Zunte je okřikl. Tarzov si poposedl a připravoval se na nejhorší. Přestřelku ze vzdálenosti několika centimetrů. Barmanovi nezáviděl. Zdálo se, že má dost starostí s plešatícím opilcem na baru. Spaniel nadával a řval na bodyguarda, který seděl vedle něj, ať na něj buď tou pistolí vystřelí, nebo ať ji narve tomu druhému jinam. Tarzov se snažil uklidnit situaci.

Zaznamenal, jak se opilec u baru potácí k pódiu a barman vychází zpoza baru. Cítil, že něco není v pořádku. Jeho cit pro moc entropické situace ho bombardoval dávkami výstražných impulsů. V momentě, kdy se rozhodl, že Zunteho nabídku neberou, ten opilec na pódiu praskl. Doslova se rozprasknul na červenou mlhu a létající kousky masa. Japonci byli stejně překvapení, jako Spaniel s Tarzovem, na kterých to ale nebylo poznat.

Chvíli se nedělo nic. Barman zíral na puklé tělo a vyděšeně přejížděl pohledem po koncích hrudních kostí, které pod košilí trčely z opilce do stropu. Někdo ze zákazníků zakřičel. Všichni bodyguardi sledovali pódium.

Ve dveřích od záchodu se objevila Zunte. Zpozorovala staříka na křesle a v očích jí zářilo děsivé poznání.

„Ona… ona… to je ona,“ koktal stařík a ukazoval na ni.

Tarzov využil příležitosti. Loket zabořil svému bodyguardovi pod spodní čelist, až se mu hlava odrazila ode zdi. Jak padal omráčený na stůl, převrhl tác s jídlem a do vzduchu vyletěla miska s tomatovou omáčkou, osmaženým hmyzem a zbytky zeleniny.

„Je to past!“ zařval Spanielův bodyguard.

Spaniel se probudil o moment později než Tarzov. Utnul bodyguardovo varovné zvolání několika údery do podbřišku a zátylku. Jak se muž svíjel v bolestech, sebral mu zbraň a zamířil poslednímu bodyguardovi na hlavu. Miska s tomatovou omáčkou se rozplácla o Tarzovovu bradu a pomalu mu stékala na košili.

Dva omráčení a třetí schytá kulku. Spaniel zamířil bodyguardovi na nohy a neslyšitelný výstřel z japonské pistole proletěl zadní stranou mužova stehna. Padl k zemi a srazil při tom staříka z podpůrného křesla.

Tarzov odsunul stůl a přišlápl Zunteho k zemi: „Nabídku odmítáme.“

Do baru vběhli další Zunteho lidé. Pár se jich blížilo po stranách baru, ostatní začali okamžitě střílet. Barman padnul na zem a barem létaly střepy sklenic. Spaniel chytil Tarzova za kabát a vrhli se za převrhnutý stůl. Zunte se krčila ve dveřích, ruce spoutané, kabát rozevřený. Nad stolem létaly kulky a narážely do vyztuženého dřeva lóže. Trhaly je na kusy a ničily čalounění.

Stařec na zemi lapal po dechu a zíral na Zunte. Ta se vzpamatovala a zařvala na dva krčící se zabijáky: „Poběžte sem!“

Spaniel nečekal a proběhl pod palbou. Holý zátylek házel odlesky na všechny strany a jeho rozcuchané vlasy zmizely spolu se Zunte na záchodcích. Tarzov zaklel a vyběhl za nimi. Nadával. Několikrát vystřelil z revolveru do vzduchu, ale na Japonce to nemělo žádný vliv. Kabátem mu proletělo pár projektilů a dostal několik ran do bočních plátů. Vytočilo ho to a málem spadl. Ve dveřích se otočil a zamířil na Zunteho. Než stačil vystřelit a dokončit kontrakt, stáhla ho Zunte dovnitř.

„Co to kurva děláš?!“ zařval na ni.

„Není čas! Jsi raněný!“ křičela na něj a prohmatávala mu hruď plnou tomatové omáčky.

„Kde je Spaniel?“

Ukázala na dámské záchody. Tarzov ji strčil před sebe a vklopýtali na dámskou toaletu. Spaniel na sobě měl jen kalhoty a zrovna prohodil malým okýnkem trojbodovku zabalenou v tričku.

„Je to jenom pár pater. Sešplháme.“

Za zády jim něco vybouchlo a ozvala se další sada výstřelů. Vypadalo to, jako by se přiřítila národní obrana. Policajti. Hodnej barman, napadlo Tarzova.

„Odpoutej jí pouta.“

„Kurva práce. Tohle není dobrý Spanieli,“ nadával Tarzov, ale vyhrabal klíček a uvolnil Zunte ruce. Když se k ní přiblížil, zatočila se mu hlava. Zase z ní páchla droga. Poděkovala a sundala ze sebe kabát. Oknem by se neprotlačil.

„Jdi první,“ zařval Tarzov na Spaniela.

V baru se střílelo na všechny strany. Ti, kteří byli opilí, vystřízlivěli a klapali se na podlaze, mezi rozlitým chlastem a třískami nábytku. Barman apaticky ležel na zemi a nadával. Neměl čas si lámat hlavu nad tím, co se to sakra děje a hlavně, kdo to zaplatí. Tím, že zavolal národní si asi ani nepřilepšil. Zunte se snažil dostat zpět na podpůrné křeslo. Zatímco Zunteho muži likvidovali národní bezpečnost, protlačili se malým záchodovým okýnkem Kabaretu C‘oire tři (skoro) nahé postavy.

Rozcuchaný dlouhán, sexbomba a podsaditý ramenáč běželi po tenkém kraji střechy. Jeden se zubil, druhá odolávala vzpomínkám a třetí nadával.