„Jsou tu krásná pole,“ řekl muž do ticha.

„Prozradíte mi už své jméno?“ zeptala se. „Známe se už několik týdnů a stále nevím, jak se jmenujete.“

Vlevo i vpravo byla vysazená pšenice a o kus dál už jen zpracované žluté balíky.

„Mám rád tu vůni. Když si lehnete na zem a mraky vidíte přes vysokou pšenici.“

„Podívejte, nejste tak starý, abyste zapomněl své jméno. Na hlavě nemáte žádné lysiny ani šedé vlasy. Kdyby ten váš hrob měl pořádný nápis, věděla bych alespoň, jaké máte příjmení. Je to někdo z vaší rodiny ne?“

Muž se zastavil.

„Není to nikdo, koho bych znal dlouho.“

Žena si povzdechla a dál šli tiše.

Ten večer šli po cestě kolem polí. Šli a víc nemluvili, jen pozdravili několik lidí, kteří se procházeli stejně jako oni.

Za dva dny se setkali znovu. Zamávala na něj, a když pak odcházel ze hřbitova, připojila se k němu tak jako předtím. Šaty měla lehké a průsvitné. Byly letní, z jednoho kusu látky s jednoduchými ramínky. Přemýšlel, jestli je měla už dřív a jestli byla tak energická jako teď.

„Ukažte.“ Vzala jeho ruce do svých a jednoduše je otřela kusem látky. Pyl na ní bez problému zůstal a ruce mu tak zůstaly čisté. „Vidíte, že to není žádná věda.“

Otáčel dlaněmi, pomalu a zkoumavě. S hlavou v dlaních, očištěných od pylu, klesl k zemi.

„Nechte toho. Přece tu nebudete brečet na cestě. Jste skoro dvakrát starší než já a nehodí se to. No tak, zvedněte se.“

Muž přestal a zvedl se ze země.

Ten večer šli po cestě kolem polí. Šli a víc nemluvili, jen pozdravili několik lidí, kteří se procházeli stejně jako oni.