„Kdo to je?“

„Ten starý pán u toho bezejmenného hrobu? To je místní podivín. Všichni ho známe, ale on se s nikým nebaví. Proslýchá se o něm, že prý za války pomáhal nacistům.“

„Pane bože, vážně?“

„Kdo ví, co dělal skutečně,“ odmlčela se tetka na lavičce pod smrkem. „Prý měl být za mřížemi. Před několika lety totiž přišel k četníkům a tvrdil, že zabil nějakou holku. Údajně ji miloval, ale bál se, že by mohla být z tajné služby. Tak ji zabil. Přitom z něj nakonec vypadlo, že to byla normální ženská a ne nějaká tajná služebnice. Ale četníci mu nevěřili. Nedokázal říct ani to, jak se jmenovala, tělo nikdy nenašli a žádnou světlovlasou Lily nikdo nepostrádá. Myslím, že má problémy sám se sebou. Asi je trochu na hlavu.“

„A co když někoho takového vážně zavraždil?“

„On?“ Tetka se zamyslela a smutným hlasem pravila: „Jestli ji zabil, tak ona leží v tom hrobě, o který tak pořád pečuje. A každý den je pro něj trestem mnohem víc, než to nejhorší vězení pod sluncem, do kterýho by ho zavřeli.“

I když byl blízko a tetky mluvily dost nahlas, aby jim rozuměl, neslyšel je. Škrábal si vrásčité dlaně a snažil se dostat pyl lilie ze svých dlaní.

Každé léto. Každé léto… proboha.

„Znal jste ji?“ ozvalo se vedle něj.

Vedle starého sehnutého muže nikdo nebyl a stejně na něj promlouvala. Už ji nikdy nepřivoněl k ramenu a stejně ji cítil. Nemohl se jí dotknout a stejně poznal její tvar, nemohl ji políbit a stejně chutnal její rty každé ráno. Milovali se, i když se nemohli milovat. Byl mrtvý, i když žil. Nedokázal přijmout to, že ji zabil zbytečně.

„Přinesl jsem květiny na hrob,“ odpověděl.