„Kde bydlíte?“ ptala se.

„Na hřbitov chodím pěšky,“ zamumlal muž a přistihl se, že sleduje své ruce v klíně. Měly na sobě znovu vrstvu pylu z čerstvých květin. „Jsou tu krásná pole,“ dodal do ticha, které bylo delší, než vyžadovala konvence běžného rozhovoru.

Ten večer seděli na lavičce, kterou zakrýval starý smrk, stejně starý jako mnoho ostatních stromů na hřbitově, ale tenhle měl široké větve a lavičku tak halil do příjemného stínu. Seděli a víc nemluvili, jen pozdravili několik pozůstalých, kteří obstarávali hroby blízko starého smrku.

Za týden se setkali znovu. Viděl ji, jak stojí před hrobem nedaleko od něj.

„O koho se staráte?“ zeptala se. „Myslím tím, o koho hrob se staráte?“

Neopětoval jí její úsměv a sklonil hlavu k zemi. Ruce měl znovu od pylu. Ať už se snažil, jak chtěl, vždycky si ruce potřísnil tím oranžovým bordelem! Zkusil rukavice, zabalit květiny do novin, obzvlášť opatrně je ustřihnout, nic nepomohlo. Pokusil se pyl okamžitě setřít.

„Co to děláte? Vždyť je to jen trochu pylu.“

„Já… nesnáším špinavé ruce,“ odsekl a zuřivě drhl dlaně o kalhoty.

„Neblázněte, nechte to být a pojďme si na chvíli sednout,“ řekla způsobem, který nepřipouštěl odpor, pevně se k němu přitiskla a za rameno ho odvedla k lavičce pod smrkem.

Ten večer seděli na lavičce. Seděli a víc nemluvili, jen pozdravili několik pozůstalých, kteří obstarávali hroby blízko starého smrku.