Výdech a nádech, výdech a nádech pod klíční kost. Kůže na malíčku ztvrdla a stěny prstu popraskaly. Malíček se mu rozevřel a tenká elektronická vlákna se rozlezla po kybernetické čočce, kterou měl strážný nevidomě otevřenou. Někde tam přeci musely být receptory. Spaniel se napojil na hlavní komunikační uzel a několika vědomými příkazy strážnému spálil obvody. Bude žít, ale bez lékařské pomoci se ani neprobudí.

I když jak se tak na to koukám, bude to práce pro kybetronika. Tady už je víc čipu. Pronesl v duchu Spaniel.

Nechal ho tam ležet a do kapsy si dal rozbitý komunikátor. Za závěsy nikoho neviděl. Chvíli sledoval obě strany chodby, jestli jejich souboj nevzbudil rozruch. Ve výklenku schoval do kabátu trojbodovku a na záda si pověsil automatickou pušku. Už byl skoro pryč za závěsy, když uslyšel podivně pronikavé sténání, které mu víc než cokoli jiného připomnělo příjemné telefonáty do Nesexněte.

Stál nehnutě a snažil se vůbec nedýchat. Zase! Ten zvuk mu běhal po jazyce a hrál si s ním i zevnitř. Otočil se proti závěsům a všiml si škvíry ve stěně. Zrovna v tom místě, kde do stěny narazil plnou silou, našel průhled do vedlejší místnosti. Sklonil se a přiložil oko ke stěně. Připadal si nepatřičně.

Byla nahá, ležela mezi polštáři ze žluté pytloviny, které ji musely dráždit po celém těle. Prostorná místnost kolem ní v sobě neměla nic, jen stěny žhnuly neinvazivním, jemně nachovým světlem.

„Bordel?“ odhadoval Spaniel. „Že by tady měli nelegální bordel...? Ale blbost, bordely už jsou dávno legální,“ odpovídal si šeptem.

Nahotinka byla v místnosti sama a vypadalo to, že spí. Jak může být sama? Na jejím těle by marně hledal nějakou nedokonalost nebo optickou vadu. Vypadala úžasně. Spaniel se snažil zaostřit jí na prsa, ale průzor do místnosti byl moc malý. Chvíli kroužil okolo průhledu, ale úhel byl na nic.

Strčil dovnitř prsty a sevřel jednu půlku stěny. Ulomil kus omítky i s levnou pěnovou meziprostorovou výplní a hodil to na zem strážnému přímo do obličeje. Nechal viset pušku na popruhu a pustil se do práce oběma rukama. Použil kus rozbité helmy, aby odškrábal tmavou pevnou výztuž. Párkrát se zastavil, aby se zaposlouchal do koncertu jejího sténání. Kontrakt nekontrakt, bušil do zdi a dvakrát do ní málem střelil puškou. Když byl otvor dost široký na to, aby tam dal hlavu, procpal se dovnitř.

Vonělo to tam po oregánu a po čerstvě namletých kávových zrnech. Žena byla v místnosti sama. Spaniel neviděl žádná okna ani vstupy dovnitř. Rozhlížel se do stran, co mu to otvor dovolil. Všude samé polštáře a holé svítící stěny. Na strop neviděl. Otočil se na bok. Cítil se jako v gilotině a několikrát si poškrábal krk o stěny díry. Nad sebou viděl nějakou krabičku na boční stěně, pár centimetrů nad hlavou. Uvolnil si ruku a protáhl ji podél krku otvorem.

„Kurva,“ ucedil Spaniel, když zjistil, že se dál neprocpe. Ruka se mu zasekla v lokti a nedařilo se mu ji vytáhnout zpět. Tlačil si na hrdlo a ramenní kloub mu při tom křičel bolestí. Zahýbal krkem a zkusil se vytlačit hlavou ven. Nešlo to.

Ze stěny v místnosti trčela jen napůl zarostlá hlava, kus ruky a klopy kabátu. Hýkal a sténal, jako by si se slečnou Polštářkou užíval divoký sen. Na chvíli přestal a třikrát se zhluboka nadechl.

„Klid. Klid. Musím se uvolnit,“ nabádal se a ve vteřině sebou zase házel hlava nehlava. Rudnul vzteky. Boty mu klouzaly na podlaze ve výklenku a narážely do strážného. Jen hlava s rukou vztyčenou k nebesům si užívaly vůni příslibu dobré noci.

Podruhé se zastavil. Aspoň viděl na Polštářku, která jakoby vyslyšela jeho zbožné přání a zavrtala se do polštářů tak, že mu odkryla všechno, co kdy chtěl v životě vidět. Krev se mu nahnala do hlavy. Napadlo ho, že už se z tama nikdy nedostane. Natáhl dlaň a pokusil se dosáhnout na krabičku, kterou měl nad hlavou. Podařilo se mu posunout ruku o pár centimetrů, a když se napjal na hranici svých možností, dosáhl na kraj. Párkrát ji pohladil.

Zblikala světle zelená dioda a se Spanielem se otevřely jezdící dveře, ve kterých byl zaseknutý. Stěna ho sekla do krku a dveře s ním smýkly zase zpět. Jak periodicky narážel do zásuvných zárubní, nadával do rytmu.

„KUR-VA-DO-PYT-LE-AU-PRDELE-HAJZL-DRÁT!“

Dveře mu byly katem.

Spaniel měl rozdrásaný krk a snažil se dostat pryč. Lapený v pastičce na voyery sebou mrskal a jezdil sem a tam. Po několika nedokončených zavření se otočil a schytal další náraz do krku. Vystřelil jednou nohou, aby jí vklínil do prostoru mezi dveřmi a zdí. Zablokoval pohyb dveří a cítil, jak se jejich mechanismus snaží dokončit příkaz. Vdechl slabý kouř, jak se servomotory přehřívaly tlakem. Napjal se po celém těle a chytnul se za zeď druhou rukou. Udělal několik rychlých nádechů a trhnul tak silně, až urval spodní roh dveří, vletěl do polštářů s trojúhelníkovým obojkem a dveře ho konečně osvobodily.

Ležel na zádech zapadlý v polštářích a brunátně nadával. Vydechoval vypětím. Točila se mu hlava a měl pocit, že bude zvracet. V místnosti bylo horko a polštáře byly nasáklé čímsi omamným, co mu zalezlo až do vnitřku žaludku a bušilo mu pěstmi o jeho stěny. Otočil se na břicho a odpočíval na všech čtyřech. Když zvednul hlavu, zjistil, že se dívá do dvojce světle fialových očí božského původu.

Byla vzhůru. Pořád byla nahá. Taky vypadala trochu mimo. Jako by ji Spaniel svým představením probudil uprostřed noci, což klidně mohla být pravda. Kolik je vlastně hodin? napadlo Spaniela, jak tak zíral s pootevřenou pusou a slovy zaraženými někde v nehtech u nohou.

Žena se k němu nahnula, velké, krásné, plné… oči vyzařovaly zájem a zvědavost. Dotkla se špičkami prstů kraje urvaných dveří a přejížděla po jeho povrchu. Sem a tam, sem a tam, posunula se o něco blíž, nohy složila pod zadeček a přidala se druhou rukou. Fascinovaná hrubým povrchem osahávala Spanielovi obojek a ponořila se celou osobností do zkoumání skulinek a prasklin, hrbolků, zvýšenin a zářezů, jakoby skrývaly tajemství pralátky života. Hlasitě dýchala. Ne tím mělkým dechem spánku, který se před pár minutami ještě rozléhal od stěny ke stěně, v tomto polštářovém království, ale úsečně. Nedostávalo se jí dechu. Spaniel zpozoroval, jak se jí prostor mezi ňadry zvlhčuje. Její dech mu na hlavu házel oceán zvukové plochy, do kterého se toužil zabořit a utopit. Heknul cosi jednoslabičného, co nedávalo smysl, a několikrát zamrkal. Její fialové oči ztratily záři, jak je překryly tenké vrstvy očního víčka. Neměla na sobě nic umělého, a přesto na něj působila jako pečlivě vykonstruovaná virtuální diva.

Sténala stále hlasitěji a drolila okraje obojku svými prsty. Spaniel cítil, jak mu po krku teče krev. Ten dobře známý pach ho vytrhnul z letargie a konečně získal kontrolu nad spodní čelistí. Zaklapl zuby k sobě a taky málem ztratil vědomí. Žena klečela kolem hrubého polštáře. Sténala tak nahlas, až měl pocit, že tam okamžitě naběhnou další strážní. Zkusil se jí vysmýknout, ale držela ho moc pevně. Podsunul pod sebe kolena, aby si uvolnil ruce a chňapnul jí po předloktí.

Explodovala. Přitiskla mu čelo na čelo a za to, co předvedla, by byl Spaniel schopen nechat si dobrovolně useknout jednu končetinu. Takhle ho to málem stálo jenom hlavu. Omámená a unavená ho políbila na nadočnicový oblouk, pustila obojek a sesypala se mu ke kolenům. Hlava jí spadla na polštář, jedno ňadro spadlo na druhé a v mžiku usnula.

Spaniel jí zíral do obličeje.

Později si za to nadával.

Dostal se z obojku a prohmatával si krk. Až na rudý povlak krve a spoustu oděrek a štípajících ran byl v klidu. Štouchnul do ní, ale spala nevinně dál.

„Nastopro bordel,“ uzavřel bezdušně obhlídku místnosti. Zkrabatil nos a snažil se identifikovat, co to bylo za specifický pach. Připomínalo mu to něco mezi restaurací, hambáčem a tělocvičnou. Naklonil se k ženě na zemi. Táhlo to z ní víc, než z polštářů. Přičichnul jí k nakrátko oholeným vlasům.

„Jo. Tak tady je toho nejvíc,“ vydechl Spaniel.

Ženina ruka vystřelila zpod polštáře a neženskou silou si ho přitáhla mezi ňadra. Spaniel jen cosi zamumlal a spadnul vedle ní. Dusil se. Topil se. Přesně, jak si přál. Žena spala dál a Spaniel jí ve snaze uniknout několikrát olíznul spáru na hrudní kosti. V té malé proláklině na konci sterna jeho jazyk našel několik studených kapek, které se mu rozlily z úst do celého krevního oběhu.

Aniž by o tom věděl, zrovna si šlehnul tu nejčistší dávku Zunteho nové drogy.