HORKO. Pot a ještě větší horko. Někde uvnitř někdo bušil palicí do obrovského gongu z kokosových vláken a nevydávalo to žádný zvuk. Jenom každý úder ho pohladil po tváři silou deseti mokrých facek. Nepleskalo to, jen to Spaniela zaplavilo takovou dusivou stěnou vody, jakoby se topil. Snažil se otevřít oči. Ze všech sil vysílal signály k očím a přidruženým svalům. Pálilo ho to v těch místech, ale nedokázal roztáhnout kůži na očích ani o pár milimetrů. Šest rukou ho drželo za vlasy a někam táhlo.

Zakřičel.

Po nechutně dlouhé chvíli, která odkapávala z hodinkových ručiček slizovitě pomalu, zjistil, že zírá na Nahotinku s otevřenou pusou a slintá si až na krk. Žena mu jezdila prsty ve vlasech a druhou rukou se mu opírala o hruď.

„Aoe em oleenej?“ zeptal se Spaniel a pokusil se vykouzlit si na tváři úšklebek. Začal slintat dvakrát tolik.

„Odpočívej,“ konejšivě řekla žena. Spaniel by omdlel, kdyby mohl, její hlas zněl jako to nejvoňavější jídlo, jako šťavnatý kus masa… příslib živočišného tepla.

„O aka eh?“

„Za chvíli to přejde maličký.“

„Jaej aej y evko! ‚yt em obleenej uva aát!“ Na chvíli se zastavil a vytřeštil oči. „‘ys e ‚euila!?“

Neodpovídala, jen se mu otřela hřbetem ruky o tvář. Čichla si a zamračila se.

„Co tady chceš? Nevypadáš jako jeden z nich.“

„O uva?“

Prohnula se v zádech a prošla se kolem něj po čtyřech. Zmizela mu z výhledu a hned se k němu opět naklonila a očichala mu čelo a zátylek. Spaniel vycítil, že něco nebylo podle jejího plánu. Otiskla mu rty na krk a jazykem mu přejela až na bradu. Zatajila dech.

„Tak to je něco… nového.“ Přešla před něj a protahovala každý pohyb, aby na ni dobře viděl. „Kde jsi byl celou tu dobu?“ ptala se ho.

„O o uva ecah? Uec ev‘m co ‚o a na‘eat!“ Švitořil Spaniel nasupeně.

„Počkej, pomůžu ti.“ Přisunula se, nadzvedla mu hlavu a podložila mu ji polštářem. Dlaněmi přejížděla po jeho ramenech a při tom si začala broukat. Takovým zpočátku jemným hrdelním způsobem, jen občas se vydal její hlas do výšky celistvého tónu. Její prsty se mu zahákly za ušní boltce. Klouby se dotýkala zátylku a nehty se jí propletly dohromady. Palci se opřela o Spanielovu bradu a otevřela mu tlakem ústa. Přitiskla se k němu po celé délce, až mu málem vystřelily všechny pušky, co měl schované v kabátě. Obtiskla své rty na ty jeho a jazykem mu zajela až do prostoru nad dásněmi. Nemohla se udržet. Těsně u slinovodů byla droga nejlepší. Bílá záře jí vystřelila do mozku, a kdyby byla normální, sežehlo by ji to na blábolející troud. Trvalo to jen pár vteřin, ale vzpamatovala se. Zhluboka Spanielovi vydechla do pusy a nepřestávala, dokud mu nenaplnila plíce vlastním dechem. Molekuly zpracované drogy, jakési životodárné protilátky, které bujely v jejím těle stejně jako to, proti čemu bojovaly, se zachytávaly za stěny Spanielových útrob.

Kdyby mohl zaznamenat zážitek, pouštěl by si těch pár vteřin každý den. Každý den až do konce svého života. V hrudi mu to zachrastilo, zaštípalo a měl pocit, že mu popraskalo všechno, co mohlo popraskat a došlo k lokálnímu sebevznícení tkáně. Zatímco mu žena pospávala na rameni, cítil, jak se mu uvolňuje jazyk a začínal se opět hýbat. Usnul.

„Vidíš? Tam nahoře? To je kolektor.“

Spaniel sledoval její tenkou ruku až ke stropu, kde se po celé jeho ploše proplétaly tenké járky trubiček, jako by to byly žíly a cévy nějakého velikého zvířete. Vše vedlo do rohu místnosti, kde to ústilo v jakýsi okap až dolů do malé rohové fontánky. Hustá tekutina odkapávala neskutečně pomalu z výusti do toho malého bílého umyvadélka. Povrch tekutiny byl jiskřivý a sliboval nekonečnou extázi. Ať už to mělo dělat cokoli, Spaniel si nepřál nic jiného, než to vychlemtat a spadnout znovu do měkých polštářů. Přistihl se, že je při vědomí a poslušně přikyvuje všemu, co říkala.

„Co je kolektor?“ zeptal se pomalu. Necítil se ve své kůži. Nic nechápal.

„Kolektor chytá jen ty správné molekuly z našeho potu. Vždycky, když se miluji s jedním z vás. Copak tebe to neučili? Neprošel jsi alespoň základním výcvikem?“

Spaniel se vyhrbil: „Já jsem prošel už tolika výcviky, že bych mohl učit!“

Žena se na malý moment nechápavě zamračila. Spaniel nedával smysl. Mávla nad tím pomyslně rukou a dosedla zase na paty. „Neměl bys už být někde pryč? Běžně vás už odnášejí. Nevydržíte to co lidé.“

„Cože?! Co to meleš ženská?“

Pokrčila rameny. „Nic nevydržíte. Pár minut a dojdou vám baterky. Vždyť jsi taky omdlel skoro hned.“ Spaniel dál rudnul a nadával. „Ale byl jsi jiný… jsi něco nového?“ Žena se k němu posunula a přejela mu prsty po spodní čelisti. „Fascinuje mě, jak vás dokáží realisticky zpracovat.“

„Snažíš si namluvit, že jsem konstrukt? Tak to se teda DOST pleteš… děvče!“ Chtěl ji urazit něčím peprným, ale to jak vypadala, mu z hlavy vymazalo všechny oplzlosti.

„Ty nejsi robot?“

„ROBOT? To už jsem neslyšel hodně dlouho. Proč bych měl být robot?“

Žena neodpověděla, ale zkrabatělý prostor mezi obočím naznačil, že začala Spanielovi konečně věnovat plnou pozornost.

„Kdo tedy jsi?“ zeptala se pomalu.

„Ani konstrukt a ani android krásko. To vím zcela jistě.“ Zvednul se na nohy a zavrávoral po polštářích k rozbitým dveřím. Místnost se obrátila vzhůru nohama a Spaniel spadl na strop. Možná za to nemohlo antigravitační pole, jak ho v první moment napadlo, ale zbytky drogy, která mu kolovala krví. Na chvíli ztratil vědomí. Když se probral, znovu se nad ním skláněla ta žena a zaujatě mu prsty prohmatávala ramena a žebra.

„Vypadají lidsky… ach… já jsem tak moc unavená.“ Lehla si vedle Spaniela a zavrtala se do polštářů. Spaniel zkontroloval všechny svoje zbraně a s čistější hlavou hodnotil situaci.

„Hej, nespi. Žádný chrápání!“

Žena se na něj nevraživě mračila a zastřeným pohledem do něj zabodávala dlouhá ledová kopí.

„Co tady děláš? Co je tohle za bordel?“

„Tady? Tady přece vzniká ten nejlepší materiál. Alespoň tak to říkají.“

Spaniel na ni pohlédl v novém světle. Předtím byl omámený, a tak mu to nedošlo hned. Tohle bylo tajemství Zunteho drogy! Musel mít v celém klubu desítky takových laboratoří, jako byla tahle. Uzavřené místnosti, vyhřáté na téměř nesnesitelnou teplotu. Sauna, ve které se na stěnách kondenzoval lidský pot a pižmo. Konstrukti napuštění kdo ví čím a stovky nahých omámených žen. Zunte byl ďábel… GENIÁLNÍ ďábel!

„Ha! Kurva práce!“ zaradoval se Spaniel. Popadl ženu za ruku a zvednul ji. „Dostaneme tě odtud krasotinko.“

„Hlupáčku, tohle je ta nejlepší laboratoř,“ zívla. „Vyrábíme zážitky. Sex mi jen pomáhá splétat kvalitní podstatu… látky.“

„Jasně, je mi jasný, že ti nakecali něco úžasňákovitýho.“

*CVAK

Zapálil si a vyfoukl obláček kouře.

„Klidně tě tady nechám a vrátím se, až vyřídíme toho drogovýho génia.“

Žena zamrkala a zase vypadala o něco víc při smyslech. „O čem to mluvíš?“

„Spanieli? Kurva! Co to doprdele děláš? Do bordelu choď mimo pracovní dobu ty pako! Máme práci,“ supěl Tarzov, který se zjevil za jedním sloupem, za kterým Spaniel uviděl otevřené dveře. Přísahal by, že předtím nebyly vidět. „A vůbec. Deme do hajzlu. Nenašel jsem ani jednu stopu. Nic tady není a ještě k tomu mě pronásleduje Drobek s Vyhazovičem. Náš zdroj lhal. Žádnej zkurvenej Zunte tady není. Přece by tu byla tuna strážnejch.“

Žena si složila ruce pod ňadry a narovnala se mezi lopatkami. Nahota jí byla brněním:

„Maličký… to já jsem přece Zunte.“

Cigareta Spanielovi vypadla z pusy a zasyčela, když narazila na provlhčený polštář.