Spaniel seděl mezi polštáři na chladné podlaze a vnímal rýhy mezi kachličkami. Cítil každý hrbolek a každý milimetr nepravidelné glazury. To vše spojovala pralátka bytí, jediný materiál, který držel vše dohromady, sklářské lepidlo. Uvědomil si, že mu tvář ohřívají dvě velké ruce. Oči měl zavřené, ale viděl okolo sebe proudy par, které stoupaly k otevřenému stropu. Byli ve městě a nad nimi byla jen tmavá obloha a hejna mračen. Když se roztrhaly shluky mraků, viděl, jak je nad nimi celý prostor vyplněn mrakodrapy otočenými vzhůru nohama. Cítil, že na ně musí zákonitě spadnout, nebo oni se za pár vteřin rozplácnou na mezivrstvách uklízecích pavouků, ale nic z toho se nestalo. Místo toho se mu pod nosem prosmýkl malý, ale nekonečně dlouhý bílý drak. Měl krokodýlí hlavu a po celém těle obrovská, ale v poměru k realitě vcelku malinká ňadra. Řada za řadou.

Řada za řadou. Řada za řadou…

Celou dobu se Spaniel snažil zjistit, jestli nemá halucinace. Tohle ho utvrdilo v tom, že je to realita.

Několikrát vyskočil a snažil se chytit poletující bytost do svých dlaní. Ležel na břiše a zíral na vnitřní stranu kloubů svých prstů. Chvíli na to se dusil a měl pocit, že neustále zvrací.

Když se konečně stabilizoval a přestal levitovat v místnosti bez stropu a bez stěn, zjistil, že chybí i podlaha a barevné kruhy tekuté plazmy rotují ve výšce jeho nahých kolen. Motanice, která mu otáčela známým systémem souřadnic, neměla konce.

Zjistil, že zaostřuje na jediný bod na vrcholku kopce. Na nahotinku, která mu přinesla klid a logiku. Zdálo se, že je tam jen pro něj a s otevřenou náručí jej lákala k sobě.

Okamžitě šel, po prázdném prostoru a mezi plazmovými kruhy doletěl k ní. S magickou komplementaritou, jeho novým smyslem života trip náhle skončil.