Kdyby to bylo o pár dekád míň, kola taxíku by kvílela, jak se Spaniel snažil zabrzdit. S několika vznášedly za zády nestihl zatočit a taxík vykonal svoji poslední službu. Prorazil plot, zkosil ceduli s logem firmy Smell‘n‘Blue a rozrazil plechová vrata do skladiště. Létající pláty přestaly fungovat, ovládací terminály zhasly a taxík jel po zemi někam mezi železné regály a dřevěné krabice. Zastavili se až na druhém konci obrovské skladištní haly.

Tarzov vyskočil jako první, vytáhl Zunte a Spaniela doslova vykopnul z taxíku ven. Vznášedla zastavovala před vraty a slyšel strohé rozkazy. Museli zapadnout někam do parfumérie, okolo to smrdělo všemožnými vůněmi a odéry, hlavně tam, kde jejich zběsilá jízda rozbila plné krabice.

„Tady to smrdí,“ ozval se zpoza taxíku Spaniel a zkoumal si krvavé šrámy na hrudníku. Byl očouzený, ale vypadal v pořádku.

Tarzov ho chtěl seřvat, ale zacinkaly kolem nich první vystřelené kulky. Vzal to volným pádem na tvrdou podlahu skladiště a s připraveným revolverem se krčil za taxíkem, hned vedle Spaniela a Zunte.

„Seš kretén Spanieli. Zase sme kvůli tobě v takové plichtě.“ Spaniel se jenom zašklebil a vytáhl z kapsy u kalhot zapalovač a cigaretu. Zunte byla zamyšlená a seděla se zkříženýma nohama na zemi. Tarzov nevěděl, jestli to, co mu dráždí sliznici, táhne z ní nebo z všudypřítomných lahviček s parfémy.

Střelba náhle ustala.

Tarzov zkontroloval okolí a vykoukl nad kapotu taxíku. Viděl jich sedm. V oblecích s automatickými puškami vypadali nevrle. Uprostřed viděl jejich starého známého. Levitoval na podpůrném křesle a tvářil se rozzlobeně.

„Moji podřízení jsou všude,“ ozvalo se halou. Musel mluvit do nějakého megafonu, protože se starcův hlas dostal až k nim.

Spaniel se posunul k Zunte a podíval se jí do ušmudlaného obličeje: „Děvče, jak to může být tvůj manžel? Máš fakt hroznej vkus.“

„Jsem starší o několik let,“ pronesla bezduše.

„Je zdrogovaná,“ komentoval Tarzov. „Vidíš, jak se leskne? To není pot, je to ten omamnej bordel. Asi to na ni taky působí.“

Od vrat se ozývaly zvuky dalších bot, jak se skladiště plnilo Zunteho muži.

„Nejsem zdrogovaná, ale ano, celé moje tělo vytváří silné látky. Zjistili jsme to spolu se Zuntem. Sdíleli jsme nejen jméno, ale i společný život. Před… jaký je rok?“

„Nevím,“ odpověděl Spaniel.

„Šestý cykl, fáze 192. V Japolisu ale jedou podle třiceti hodinovýho dne. Maj to rozhozený.“

Zunte zalapala po dechu a zvlhly jí oči. „Pane bože, je to víc než devadesát let.“

„Hovno!“ zasmál se Spaniel. Byl si jistý, že si z něj Zunte střílí. Chvíli ji trvalo, než byla schopná mluvit. Vypadalo to, jako by jí hlavou prolétávaly všechny roky ztracené spánkem. Věci jí začínaly dávat konečně smysl. Tarzov se na ni mračil a skládal si fakta do nečitelné skládačky. Jemu smysl nedávalo nic. Zunte byla mladá a pevná, nic nenasvědčovalo tomu, že by jí bylo přes jedno století. Jedině by byla konstruktem s falešnou pamětí. Dloubl do ní prstem. Nechala se. Kosti ale měla lidské.

„Už si vzpomínám,“ zašeptala.

Tarzov to zaznamenal jako první, ale pozdě. Za skrčeným Spanielem se zmaterializoval rozkročený muž. Než stačil Tarzov zareagovat, probodnul Spaniela dlouhým nožem. Z hrudi mu vylezl konec čepele a cigareta mu visela přilepená na spodním rtu. Rty mu tiše opsaly tvary slova kurva a sesunul se na zem. Tarzov namířil revolverem a zjistil, že jeho cíl padá k zemi s prostřeleným krkem. Ani jeden z nich neslyšel výstřel. Zunte svírala japonskou tichou pistoli, kterou Spaniel získal v Kabaretu C‘Noire. Neklepala se. Přisunula se ke Spanielovi a políbila ho na rty. Cosi hekal, ale hned omdlel. Krvácel.

„Postarej se o něj,“ řekla Zunte a otřela si rty. „Má v sobě obrovskou dávku adrenalinu a oxytocinu. Jestli se probudí, bude jeho tělo v křeči.“ Když skončila, vytrhla ze Spaniela nůž a nasliněné prsty mu vecpala do rány. Udělala to dvakrát, na obou stranách. Podruhé si prsty rozetřela Spanielovu rudou krev po bradě. Ňadra se jí vzdouvala. Dýchala zrychleně.

Tarzov omrknul Spaniela a zhodnotil, že to zvládne sám. Ležel v kaluži vlastní krve, ale spokojeně oddechoval. Spal. Zunte se postavila v celé své kráse a její bělostné tělo doplňovaly rudé skvrny. Překročila hromadu parfémů a houpavým krokem vyrazila přímo za svým manželem. Tarzov ji nevěřícně sledoval. Viděl Zunteho, jak se blaženě usmívá a jak jeho muži sklápí zbraně.

Když se přiblížila na vzdálenost několika kroků, jeden z bodyguardů se bezvládně sesunul na zem. Tarzov by přísahal, že Zunte prochází mlhou, jejíž epicentrum byla ona sama. Blažené výrazy Zunteho mužů mu daly za pravdu. Stařec seděl na podpůrném křesle a usmíval se. Něco řekl a Zunte odpověděla. Namířila na jednoho ze stojících bodyguardů a zastřelila ho. Pak další a další, až se ze skladiště stalo místo činu. Tarzov vylezl zpoza taxíku a obezřetně se rozhlížel. Čisto.

Zunte stála nad omráčeným starcem na podpůrném křesle. Tarzov stál vedle ní. Nic neříkal. Čekal. Ve skladišti se mísily neuvěřitelně rozdílné vůně a pachy.

„Spala jsem většinu svého života Tarzi.“ Znovu nad takovou familiárností pozvedl obočí, ale nic neříkal. „Využil mě. Zneužil moje tělo. To co dokáže. A dělal to tak celý život. Každý den.“ Její hlas měl v sobě něco chladně definitivního.

„Jsi vážně tak stará?“ zabručel Tarzov.

Zunte se zasmála: „Na to dospělá žena přeci neodpovídá… ale ano. Nevím, jak to, že jsem zůstala mladá, ale pamatuju si všechno. Ten den, kdy jsme se milovali, a já poprvé vytvořila snovou drogu. Bylo to neuvěřitelné, nemožné a vzrušující. Netrvalo to dlouho, co jsme prodali první dávku. Nejdřív to šlo pomalu a byl to pro nás jen experiment. On v tom začal podnikat, ale já nechtěla.“

Dopřála si pár slz, které jí stékaly kolem nosu a úst. Brázdily tenkou strouhou a s nimi se odlouplo pár šupinek Spanielovi krve.

„Co bude teď?“ ptal se Tarzov.

„Počkám na to, až se probudí a zabiju ho.“

Na to Tarzov nic nenamítal. Aspoň bude kontrakt splněn.

„A pak?“

„Najdu jeho společníky. Do jednoho. Když se jeho drogové impérium v Japolisu rozrostlo, nabral obchodní partnery. Součástí partnerství jsem byla i já. Jako odměna.“ Otočila se na Tarzova a na chvíli vypadala tak staře, jak tvrdila. „Vzpomínám si na každého z nich. Na celé životy, které jsem s nimi prožila ve snu. Jako manželka, sekretářka… jako otrok, milenka nebo matka. Tisíce let prožitých ve snu.“ Odvrátila se a polkla na sucho.

„Stojí to za to?“

„Ano.“

„Zabijou tě.“

„Umřela jsem už mockrát.“

Tarzov pokrčil rameny a přemýšlel, kde nechala košili, do které se soukala ještě před tím, než začali prudce klesat.

„Co Spaniel? Ten tě taky zneužil?“

Zunte se znovu zasmála a zavrtěla hlavou.

„Odtáhnu od tud Spaniela, za chvíli se to tu bude hemžit národní,“ uzavřel Tarzov a vydal se zpátky k taxíku. Otočil se na Zunte a naposledy se jí zadíval na zadek. „Můžu se spolehnout, že to dokončíš?“

Zunte se na něj ohlédla a Tarzov přestal pochybovat.

Když odcházel se Spanielem přehozeným přes rameno, pořád tam stála.

Nahá.

Nebezpečná.