Ten muž se jmenoval Hadís. Byl starý, asi kolem padesátky a měl ohyzdně zjizvenou tvář. Prý hrával v bčkových hororech, kde musel vypadat děsivě. Od té doby co nechal herectví, je na útěku před Mazhabem – pravděpodobně označení místní policie, napadlo ji. Hadís nějakým způsobem rozkryl pevnou cihlovou stěnu a oba utekli malým tunelem v naprosté tmě. A to nebylo jediné, čím ji překvapil. Pořád totiž mluvil o tom, jak se opil a usnul v sekci, která se vypojila. Zíral na ni a ptal se, kdo sekci aktivoval, jestli to byla ona nebo Frankové. Šari‘a mu nebyla schopná odpovědět.

Nevěděla, o čem mluví a sama nemohla přijít na to, kdo je nebo jak se ocitla ve městě, kde bezdomovci tvoří tunely ve stěnách. Hadís ji popisoval skupinu lidí bojující proti Mazhabu a ujišťoval ji, jak je důležité, aby s ním šla do jejich základny na místo zvané Ka‘ba.

Když vyšli z úzkých cihlových uliček, ocitli se ve středu města s širokými ulicemi, spoustou lidí a nekonečným počtem svítících, různě se pohybujících reklamních ploch. Každičký centimetr byl pokryt tisíci symboly, karikaturami a reklamními slogany různých produktů. Hadís ji vedl cestami, kde byl počet lidí minimální. Město vypadalo nekonečně vysoké a k osvětlení prostoru vystačily reklamy. Lidé chodili s ponurým výrazem sem a tam.

Nevypadalo to, že by měli nějaký konkrétní cíl. Prostě byli. Šari‘a nechápala, co se děje a nic nepoznávala, vše ji přišlo cizí. Nejvíc ji překvapilo hejno jako pěst velkých polokoulí, které poletovaly prostorem, a které vypadaly jako přerostlé oční bulvy.

„To jsou bulbus oculi, oční koule,“ zavrčel Hadís. „Tyhle parchanty obejdeme velkým obloukem.“

Šari‘a ještě zahlédla, jak ve středu hejna jde mladá dvojce. Krásný mladý muž a žena se skoro neviditelnou minisukní. Jak ta žena kráčela, mezi nohama, asi ve výšce kolen, se jí proplétaly na dvě desítky očních polokoulí. Bylo vidět, jak do sebe strkají, létají nad sebe a snaží se jí zírat pod minisukni a zároveň se vyhýbat nebezpečným kolenům.